
1. FC BRNO – FC BANÍK OSTRAVA 2:0
Na Městském stadióně v Brně na Srbské ulici jsem byl pouze jednou v životě. Bylo to kdysi na počátku 90. let minulého století, když v zápase proti Královu Poli nastoupil tým z Dolního Benešova. Na svoji druhou návštěvu jsem se těšil od minulého léta, kdy jsem podle herního plánu Gambrinus ligy zjistil, že 22. února 2009 zavítá na stadión na Srbské ostravský Baník. Zápas měl začít ve tři hodiny. Hodinu před začátkem utkání jsem celý natěšený a ve výborné náladě nastupoval před domem do svého vozu v barvách dresů Baníku s brněnskou SPZ. V očekávání ohromného zájmu o toto utkání zaparkoval jsem svůj vůz na prvním volném místě, které jsem v blízkosti stadiónu zahlédl. Odtud jsem pokračoval asi necelý kilometr pěšky. Cestou jsem stále potkával nová a nová místa k parkování. Udělal jsem chybu. Byl jsem příliš zbrký, ale což. Příjemná procházka mi jistě neuškodí. Mířím ke stadiónu z jižní strany, ale ulice je zahrazena. Technické zátarasy a kordón mužů v uniformách mi připomněl Západní Berlín. „Tam, na druhé straně jsou jistě naši,“ napadlo mne. Blížím se k těžkooděncům a oni: „Halt!“ Kam prý jdu. Podivil jsem se logice otázky, ale v klidu odpověděl: „Na fotbal.“ „Tady je sektor hostí,“ rozvíjel jeden policista hovor, zatímco druhý si mne natáčel na kameru a ostatních 20 se evidentně nudilo. „To je v pořádku, já jsem fanoušek Baníku,“ hrdě jsem se přihlásil ke své příslušnosti. „Tak ukažte nám vstupenku a občanský průkaz.“ „Vstupenku nemám, jdu si ji teprve koupit.“
Dozvěděl jsem se, že je beznadějně vyprodáno. Nastoupil tedy plán B. Koupím si vstupenku do nepřátelského tábora a nějak se dostanu k našim. Musel jsem celý areál stadiónu zespodu obejít, abych se dostal ke kasám. Cestou jsem se dvakrát ptal na cestu. Přistoupil jsem k okýnku s požadavkem koupě vstupenky do sektoru hostí a milá paní mi prodala lístek do sektoru H. Poděkoval jsem s úsměvem a paní mi ještě poradila, jak se do svého sektoru dostanu. Pokračoval jsem ve své okružní cestě kolem stadiónu, až jsem se dostal k uzavřenému prostoru. „Háčko“ bylo až za tímto prostorem. Přistoupil jsem k uzavřené bráně a ptám se kudy na tribunu H. „Vy jste fanoušek Baníku?“ „Ano.“ „Běžte támhle za tím člověkem a ten vás uvede na místo. Inu, takovou službu jsem nezažil ani v divadle! Pán v bundě s nápisem SECURITY mne provedl nepřátelským územím. Podivil jsem se, že jsme minuli můj sektor, až mne vyvedl ven z areálu stadiónu a naznačil rukou, kam mám pokračovat. Pochopil jsem, že jsem v „Západním Berlíně“ mezi svými. Dokončil jsem kolečko kolem stadiónu a postavil do kordónu ostravských fanoušků, kteří mezi sebou hovořili polsky. Po 15 minutách jsem se konečně dostal na stadión, aniž jsem komukoli ukázal lístek nebo občanku.
Pro fanoušky hostujícího týmu jsou v Brně vyhrazeny nejmenší sektory – C a D. Tato kapacita možná stačí pro doprovod Příbrami nebo Jablonce, ale jistě nestačí pro fandy Baníku, kteří dnes přijeli v počtu 750 (zdroj TV Nova). Sektor D sousedí se sektorem E, který je stále zamřížovaný. Následují dva „mrtvé“ sektory F a G mající funkci nárazníkového pásma a jsou od sektoru H odděleny přenosným kovovým plotem, u něhož je na každém schodu těžkooděnec Městské policie Brno.
Já jsem tedy po absolvování zahřívacího kola kolem stadiónu mezi svými, ale zjišťuji, že zde není k hnutí, není zde ani jedno místečko volné a z horní terasy, kam jsem se dostal, není na hrací plochu vůbec vidět! Je asi 15:15, ale stále se nehraje. 750 lidí natěsnaných na malém prostoru a k tomu provokativní hlášení místního rozhlasu se staly doutnákem na sudu střelného prachu. Otočil jsem se na podpatku, opustil jsem své a oběhl část stadiónu, ovšem tentokrát v protisměru. Dostal jsem se k bráně, jíž mne vyvedl z nepřátelského území pán v bundě s nápisem SECURITY. Ukazuji pořadatelům svůj lístek do sektoru H, jež je přímo přede mnou, ale pánové mne nechtějí pustit. Mám prý jít – a vysvětlili mi kudy. Utíkal jsem tím směrem a opět jsem se dostal k sektorům, které jsem před několika minutami opustil. Žádný jiný vchod tam nebyl! Vracím se k hranicím nepřátelského území a jsem už poměrně hodně rozhněvaný. Vždyť zápas měl začít ve tři hodiny a nyní je 15:20. Ale pořadatelé stále vedou svou. Oběhl jsem tedy nepřátelské území z vnější strany areálu a u brány na druhé straně jsem se již podruhé domohl vstupu za doprovodu pána v bundě s nápisem SECURITY. Tentokrát jsem se však nenechal provést až ven, ale přes sektor I jsem se dostal až na svoje „háčko“. Právě včas. Hra zrovna začala s půlhodinovým zpožděním.
Našel jsem si hezké místečko s výhledem na hrací plochu, vpravo se tísnili v kleci naši, zleva hulákali Brňáci a vedle mne štěkal policejní pes. Hezká fotbalová atmosféra. Na „háčku“ postávalo několik samostatných skupinek brněnských, ale také ostravských fanoušků. Kromě asi desetičlenné skupiny Brňanů, kteří se ve spodní části tribuny obnažovali, byl v našem sektoru relativní klid. V prvním poločase sněžilo jako na podzim v Olomouci, ale co je nejhorší, zmrazil nás gól Marka Heinze. A opět: „Baníčku, nic se nestalo...“ Podobně jako v Olomouci jsem našim nemohl nic vyčítat. Hráli na uklouzaném terénu útočně, snažili se, několik závarů si vypracovali, škoda jen, že se jim nepodařilo dát gól.
O přestávce se začaly dít věci! Policisté naběhli na naši poklidnou tribunu a začali nás vytlačovat do vedlejšího „íčka“ mezi Brňany. To už bylo na mne moc! Všichni moji sousedé se nachali vytěsnit, ale já jsem zůstal stát na svém místě jako přikovaný. Přišel za mnou zasahující polisicta-těžkooděnec, starší chlap, a prý, abych se přesunul vedle. Já na něj, že jsem svobodný občan města Brna, fanoušek Baníku, chovám se slušně a mám lístek na toto místo, tak proč bych se měl někam stěhovat. Nikam nejdu!! Policista mne požádal, abych mu svůj lístek ukázal a pak zavolal svého velitele. Poněkud rozlícený jsem veliteli nastínil situaci, že na tribuně I, kde jsou samí Brňáci, může vzniknout problém dřív, než když mne nechá zde. Velitel to uznal a kamsi zavolal. To už se začala hrát druhá půle. Prý kolik nás tu je – Baníkovců. Nevím, nestarám se. Počítám tak 15, 20. Vážně nevím. Jenže všichni byli v tu chvíli vytlačení mimo tribunu H. Zůstává poslední člověk. Velitel mi nakonec udělil souhlas zůstat na svém místě. A tak na celé tribuně H zůstal jediný divák, oddělený od našich několika ploty a od Brňanů asi čtyřicítkou policistů. Kdybych po zápase opět nemusel obíhat celý areál stadiónu, cítil bych se trošku jako vítěz. Ale pořadatelé mne naprosto zdeptali. Inu, ono se v té písničce nadarmo nezpívá: „Brno, Brno, buzerantů plno.“